Publikováno: 03.01.2023
Článek popisuje psychosomatické důsledky vyplývající z neharmonického vztahu mezi mužem a ženou, kdy dochází k nepochopení odvěké role obou. Tato role je určena principem stvoření.
Přátelé zdravím Vás,
v poslední době proběhlo na fb několik příspěvků o vztahu muže a ženy, a to včetně propagace skvělé knihy. Je nabíledni, že se jedná o téma v dnešním světě zásadní, velmi rozsáhlé a v mnoha případech konfliktní. Pokusil bych se předložit pohled na toto téma očima psychosomatiky, tedy jaké mohou vznikat zdravotní problémy vyplývající z nepochopení základních principů v rolích muže a ženy.
Téma je velmi rozsáhlé, proto zatím pouze forma abstraktu.
MUŽ A ŽENA – OPAČNÉ PÓLY
Muž a žena jsou dva opačné póly, jejichž svazek představuje posvátný celek, jehož součásti musí být rovnocenné. Žena má silněji rozvinutou emocionální sféru, muž – fyzickou. Žena má křehké tělo, muž má křehkou duši. To je nezbytnost, kterou je třeba přijmout jako absolutní pravdu. Oba si musí vážit pevnosti a stálosti citů ženy a fyzické síly muže a rovněž chránit před poškozením fyzickou sílu ženy a city muže.
K dnešnímu dni má 78 % dětí ve věku 13 let deformované kosti. Kostra je jako dům. Měkké tkáně okolo něj – to je všechno to, co k domu patří. Kostra je otec. Kdo má otce, jenž má autoritu, ten má i na konci dvacátého století daleko pevnější páteř ve srovnání s těmi, jejichž otec má měkkou povahu. Deformovaná páteř ukazuje na slabého otce. Pokřivená pánev znamená pokřivenou rodinu (otec+matka) a páteř se o ni nemůže opírat, aniž by se nezkřivila.
Materialismus se svým velebením hmotných věcí je pro lidstvo velkou bolestivou lekcí. Začala a do dnešních dnů pokračuje velká honba za bohatstvím, což uvrhlo muže, jakožto představitele silné poloviny rodu, do těžkého postavení: když zbuduješ zlatou horu a posadíš na ni ženu, tak jsi skutečný muž. A muži samozřejmě chtějí být skutečnými muži. Duševní bol ukryli hluboko v sobě a lásku překřtili jiným jménem.
Jaký strach musí cítit muži při této honbě! A navíc ještě strach vrátit se domů s prázdnýma rukama. A z nahromaděného strachu vzniká zloba.
Lidstvo prochází duševní krizí, jinak řečeno krizí lásky. Matky nemají čas milovat dítě, honí se, aby byly ještě bohatší. Nedostatek mateřské lásky se odráží zejména na synech, protože mají křehčeji uspořádanou duši. Matka je ženou. Když chlapec povyroste, začíná se podvědomě dožadovat lásky u dívky = ženy, podobně, jako se dožadoval lásky u své matky. Ale dívka na něj hledí zvysoka, protože takový je vztah její matky k mužům: „Co jsi to za mužského, když mně nekoupíš lístky do kina!?“ A tíha viny za mužské pohlaví ohýbá mladíkovi záda. Vůbec to není o lístku do kina, ale o tom, že mladík byl ponížen. Vstupenka do kina se časem změní na auto nebo na dům, ale výrok „Co jsi to za mužského?“ jako dřív pokračuje ve své destrukci muže. Mladý muž se stává impotentním a k tomu si zadělává na gangrénu. Nyní by žena mohla plným právem říci: „Co jsi to za mužského!?“
Toho, kdo cítí pocit viny, je snadné obviňovat, na svůj účet to stejně přijme, dokonce i když slovy odporuje. Ať s obviněním vystoupí kterákoli žena, každá se určitě trefí. A když to udělá vlastní žena, trefí se do černého.
Nyní závisí na muži, jak bude navenek reagovat. Začne s tím vším zuřivě bojovat, nebo se věnuje sebezničení. Možností je mnoho. Ale prohrají oba – muž i žena. Ženské bolesti hlavy, bolesti krční páteře, ženské bolesti rukou a horní části zad! Co to je?
A slzy, zoufalství, lítost? Stále totéž. To se děje proto, že ženy se trýzní strachem, že je nemají rádi. Čím silnější je strach, tím silnější je nemoc.
Kde se bere strach? Z nashromážděného pocitu viny. A dokonce i když odmítáme přiznat si své chyby – duch ví a reaguje odpovídajícím způsobem.
Často slýcháváme: „Ženské srdce nedovolí nezasáhnout, když někomu ubližují.“ To říkají ti, kdož si nepřiznají, že ubližují druhým.
Co to je – srdce ženy? Bezedný zdroj lásky. Tak odtud čerpejte to, co je třeba čerpat – lásku.
Kdo má rád, ten odpouští, a život bude v pořádku.
Takže ženy, je třeba, abyste poprosily o odpuštění mužské pohlaví a svého muže za všechna ta obvinění, která jim ženské pohlaví předhazuje, dokonce i tehdy, když jste nikdy nic podobného neříkaly. A je třeba poprosit o odpuštění sebe za to, že když ponižujete muže, ponižujete samy sebe. A tím ničíte lidstvo – impotence mužů zastavuje přírůstek dětí. Pokud se to žena nenaučí, její děti, nezávisle na pohlaví, budou mít už od narození stejné komplexy a stresy. Není to tak, že bychom obviňovali ženy nebo sympatizovali s muži.
Muž je hlava, žena je krk. Oba jsou důležití. Ale přece, hlavou je muž. Jasné, logické myšlení utváří důstojnost muže a dovoluje mu, aby si vážil sám sebe. Každý v tomto světě musí znát své místo a své povinnosti k Přírodě. Vše to, co překáží, abychom pevně stáli na nohou a pohybovali se vpřed, je třeba osvobodit. Osvobození občas probíhá na fyzické úrovni zničením sebe nebo druhých. Ničitel na sebe uvaluje trest. A ten, kdo říká: „Mně je to jedno!“ – nechť ví, že to již brzy říkat nebude.
Muži, odpusťte ženám jejich povrchní logiku a nerozvážnost. Odpusťte jim jejich obviňování, neboť to je jen jejich neumělý duševní křik ze strachu, že láska zmizí. Odpusťte matkám, které neuměly s láskou přivést na svět děti, nenašly si čas na jejich výchovu a dovolily dětem, aby zakusily strach. To je poučná lekce lidstvu, a kdo tuto chybu pochopí a odpustí, ten lekci zvládl a vyhne se neštěstí. Vaše rodina se vyléčí.
Ženy, osvoboďte svůj strach a vypusťte na svobodu lásku. Nebojte se, že pramen lásky ve Vaší duši vyschne. Když dáváte, dostáváte zpět dvakrát. Tehdy se znovu zamilujete do svého muže, jako tomu bylo kdysi dávno. Vzpomeňte si na ty krásné časy a radostné okamžiky a vězte, že když je někomu špatně, musí osvobodit své špatné, jestliže chce do sebe vpustit dobré. Nemyslete si, že muži je s jeho zlostí dobře. Všem zlým je velmi, velmi špatně, protože v nich není láska.
Takže muž bere, žena dává. Brát je možné, pokud máte co dát. Pokud žena dává s radostí, jelikož ji úloha dávajícího těší, muž bere a je spokojen s úlohou dostávajícího. Muž dává svou fyzickou sílu a rozum. Oba spojuje radost, rostoucí v čase. Jen tehdy, když dávají, láska roste.
Naneštěstí současný člověk nejen prostě bere, ale doslova to vyžaduje a zlobí se, když nedávají.
Většina žen setrvává na úrovni emocí a neumí pochopit muže. Většina mužů přebývá na úrovni citů a neumí pochopit ženy. Jedni i druzi zabředli do vzájemného obviňováni a do pokusů připodobnit si druhou stranu. V touze po velkých citech zatahují jeden druhého do bouřlivých vln emocí, do jisté záhuby. Ženy obvykle začínají obviňovat jako první, pokládají muže za bezcitného, necitelného hrubiána s hroší kůží, za neotesance, který nemá rád atd. Zpočátku žertovný tón je časem z rozhořčení stale ostřejší, neboť navzdory signálům se muž nepolepšil a nezačal ženu milovat tak, jak si to ona přeje. Muž brzy ví, jak odpovědět. A ani jeden z nich si obvykle neuvědomuje to, že každý vyjadřuje pouze vlastní životní moudrost. A to, že jsme přišli na tento svět jenom proto, abychom se učili jeden od druhého, znepřátelené strany nemohou nijak pochopit. Kdyby ženy znaly svoji úroveň, uvědomovaly by si, že za muži duchovně zaostávají, ale že podle zákona života zaostávající brzy vyrazí kupředu. Usilovně by se učily mužské životní moudrosti.
Ženskost a mužnost jako trumf nebo zbraň a nepotlačovaly by muže obviňováním. Důkazem tohoto tvrzení je zvláštní aktivita dnešních žen. Není třeba dělat uspěchané závěry, že ženy jsou jakoby zcela zbaveny citů a muži emocí. V každé ženě se nachází její otec = duch, a tím i úroveň citů. A v každém muži se nachází jeho matka = jeho duše, a tím úroveň emocí. Díky svému duchu je každá žena cílevědomá a vidí život do hloubky. Díky své duši je každý muž nepokojný a vidí život do šířky.
ZROZENÍ STRACHU
Muž, který cítí pocit viny a strach, že ho nebudou mít rádi, když se nebude snažit se ženě zavděčit, jí dává možnost zachránit ho, a tak blokuje svůj postup po životní cestě. Muž má nyní dvě možnosti: bojovat, nebo se vzdát. Bojovný typ se rychle rozzlobí, protože na cestě stojí překážka. Neví, že zloba vzniká pouze v člověku, který nemůže jít dopředu. Výbuchy mužského hněvu se projevují bitím, týráním, posměchem, není to nic jiného než zbavování se zloby, aby člověk zůstal naživu. Žena přitom slyší: „Ty nejsi žádná žena!“ Oboustranný strach „nemá mě rád/a“ nedovoluje ženě milovat muže a muži přijmout lásku. Typ, který se vzdal, hromadí zlobu pomaleji, protože zpočátku je žena s poslušným mužem spokojena, ale emocionální muž začíná být podobný ženě a láska ženy uhasíná. Příliš dobrý muž přestává být opravdovým mužem. Pokud je rozzlobený muž ještě schopen jít dopředu a čistí si cestu násilím, tak tomu, kdo je „pod pantoflem“, je souzena záhuba a současně zničí osud svých dětí. Jeho nemoci jsou závažnější a životu nebezpečné, protože probíhají ve skryté formě.
Přílišná poslušnost a pokora je nebezpečná, zvlášť pro muže. Takový člověk bude spolehlivě pracujícím strojem ve společnosti i v rodině až do té doby, dokud se nezmění situace. Přivyknout novému takový člověk není schopen, a proto hyne. Jeho strach, že ho nemají rádi – vždyť už se dále nemůže zavděčovat druhým –, natolik blokuje rozum, že vzniká psychická odchylka nebo onemocnění. Pak už mu nikdo nemůže dokázat, že ho potřebuje. Pokud je člověk neochvějný v přesvědčení, že láska je jen výroba a spotřeba materiálních statků, jeho duše ztroskotává při prvním neúspěchu. Takový člověk ztrácí smysl života. Takový člověk neví, co je to láska.
Kde je počátek strachu člověka této civilizace?
Dávno, dávno v minulosti se pramáti zachtělo vládnout muži. To byl počátek materialismu, počátek svrchovanosti ženy, který udělal z člověka věc.
Osud lidstva je předurčen Bohem. Materialismus je nezbytnou lekcí, kdyby tak jen jeho osvojování probíhalo méně bolestivě. Materialismus chtěl, abychom se stali moudřejšími, jasně dokázal, že celková moudrost je dobrou věcí, avšak lidský mozek není ve stavu překonat Božské přírodní zákony. Člověk nemůže a neníé mu dáno vládnout nad Bohem. Nikdo nemá právo vládnout nikomu. Manželská pouta nesmi být okovy otroků. A pokud okovy jsou, vždy vyvolávají protest, to jest zlobu. Jedině svoboda dává člověku možnost, aby byl sám sebou. Svobodný člověk je dobrý člověk. Dnešní člověk přebývá v zajetí vlastních stresů a považuje se za zajatce druhých lidí, situaci, podmínek a podobně. Hledá viníky, nachází je, obviňuje, ale život se tím z jakéhosi důvodu stává stále horším. Dle vůle Boži je muž hlavou a žena krkem. Oba mají svá jedinečná práva a povinnosti, ze kterých by se měli oba radovat. A ještě by si měli uvědomit, že jejich místo je právě tam, kde je. A že ke zvládnutí životních lekcí jsme si my sami vybrali právě toto tělo, proti němuž nyní protestujeme. Fyzická nadvláda muže nad ženou je velkou chybou, ale ještě větší chybou moderní civilizace je duchovni nadvláda ženy nad mužem. Moc je možné překonat jedině převahou sil, to jest násilím. Když muž cítí, že jeho bezpečnost je ohrožena, uchyluje se k násilí ještě dříve, než vznikne reálné nebezpečí. Příčinou násilí, jež je mužskému pohlaví vlastní, je materialismus.
Dnešní lidstvo má před sebou následující lekci, kterou si musí osvojit: co se stane, když se krk ocitne výš než hlava? Když krk chce být výš než hlava, takové tělo už není zdravé. Tělo = rodina = lidstvo – symbolicky je to stále totéž tělo, vytvořené Božími zákony. Podřizujeme-li se zákonům vytvořeným člověkem a ty jsou v přímém protikladu k Božským, tělo se hroutí. Ale to si přála žena. Toto přání časem vyrostlo a je stále silnější.
O VYSCHLÉM PRAMENI
Duše ženy je pramenem lásky, v duši muže takový pramen není. Muž je pramenem síly.
Žena je dávající začátek. Je pro ni nutné, aby mohla dávat, i když třeba sebe samu, ať již se to nazývá sebeodevzdání, sebeobětování, prázdná ztráta sil nebo nějak jinak. V každém případě, když žena není schopna dávat, její energie se koncentruje v hrozivý bouřkový mrak. Kdyby žena uměla pochopit podstatu svého vnitřního neklidu a uvolnit svůj strach nemají mě rádi (rozhořčení z toho, že si ji nevšímají nebo, podle jejího názoru, ji nechápou, nechrání, nemají rádi, neváží si ji, neoceňují její oddanost, sebeobětování atd. – toto vše prameni ze strachu nemají mě rádi), nevrhala by se po hlavě do sebeponížení.
Když se žena ponižuje a doufá v to, že tehdy ji muž začne milovat, měla by vědět, že sebeponížení k sobě přitahuje ponížení, a tuto ženu napříště začnou ponižovat i ti muži, jímž takové chování není vlastní. Potkává-li ženu ponížení ve vztazích – je to její stres. Žena by ze sebe neměla dělat pokorného prosťáčka, i když je dosti moudrá, aby věděla, že mužům se líbí slabé ženy. A pokud to dělá, ať je připravena na důsledky tohoto klamu. Žena odvážně milující se nesnaží chovat se ke vznikajícím problémům chlapsky, zvysoka, je přece pouze žena, před jejíž ženskostí se uctivě skloní a ustoupí jakékoli životní potíže. Pokud by žena nepociťovala strach, nepřeháněla by svoji starostlivost, nechala by muže i děti na pokoji, netratila by síly pro nic za nic. Naklizený, lesknoucí se byt nechá muž bez povšimnutí, když na prahu jako živá výčitka čeká zmožená, uplakaná žena. Sterilní čistota a vzorný pořádek, stejně jako jakákoli jiná přemrštěnost, vnášejí do života napětí. Podívejte se na reklamní klipy, na nichž krásna žena sama sebou zdobí nepořádek. Její radostná tvář jako by říkala: „Hned všechno uklidím. Jenom jsem tě předtím chtěla vidět a říct ti, že tě mám ráda.“
O DÁVAJÍCÍM A BEROUCÍM
Bez ženské lásky nemůže muž žít. Bez lásky není života. Takový je zákon přírody a ženské výhrady jsou zde bezmocné.
Zklamaná žena hledá viníka především v druhém člověku.
Zklamaný muž hledá viníka především v sobě.
Čím více se shromažďuje stresů, tím více se situace mění na opačnou stranu. Muž skoupý na emoce se stává emocionálním jako žena a žena zlomená emocemi se stává chladnou a lhostejnou jako muž. Nadměrnost převrátila přirozené v nepřirozené. A to je záhuba. Na fyzické úrovni chce muž ženu načas využít, ale žena chce ovládat muže věčně. Vlastnicky instinkt je ukazatelem ženské přirozenosti. Na duchovní úrovni si muž přeje milovat ženu věčně a žena využívat muže na čas, jelikož žena potřebuje emoce. A kromě toho ve vnímání dnešního člověka je to morální. V zásadě byly rozdíly mezi pohlavími takové vždy, ale v současné době došly do krajnosti. Jakákoli krajnost je zánikem. Zánik je zrozením nového.
Muž musí být jako borovice na lodní stěžeň, se kterou se srovnávají ostatní. Borovice na lodní stěžeň nemluví, ale slouží jako vzor. Loď nemůže být bez stěžně a na otevřené moře života se nedá vyjet na malé loďce s vesly. Muž je duchem svých dětí. Duch je hybnou silou. Povinností otce je jít. Muž je schopen jít, když na to má sílu – sílu vůle. Odkud se bere tato síla? Ze srdce ženy. Pochopte to správně! Hovoříme o duševní lásce, které se říká láska k bližnímu. To je dokonalá láska mezi lidmi, s níž se stále více skrblí a o kterou se lidé stále více připravují.
Úkolem ženy je milovat svého muže. Muže především. Nikdo nesmí stát výš než muž. Ani dítě. V království Božím platí neochvějné zákony, které nelze měnit a ani to není možné. Muž není důležitější než dítě. Je první, koho musí žena milovat. Pokud se domnívá, že je to jinak, bude nucena trpět a odsuzuje k utrpení i děti.
Žena musí v duši vždy a ve všem podporovat muže svou láskou. Dokonce i v tom nejkritičtějším okamžiku je žena schopna s láskou v duši hýčkat obraz svého muže a podporovat ho. A když bude potřebovat pomoc ona sama, podpora z mužovy strany se okamžitě objeví. Zpochybňovat to může jedině ten, kdo to sám neumí, protože ho nic podobného ani nenapadlo a neměl možnost pocítit nepřemožitelnou sílu lásky. Když žena muže miluje, napájí svou láskou jeho sílu vůle.
Dnešní žena muže nemiluje v první řadě, protože neví, jak dobré je muže milovat. A nebude to vědět až do té doby, dokud za lásku bude považovat sex, pečlivost, starostlivost, věrnost, plnění povinností a tak dále. Dnešní žena žije v zápalu dobývání a vysluhování si lásky celého světa. Strach nemají mě rádi ji nutí dělat co možná nejvíc dobra co možná největšímu počtu lidí a poslední na tomto seznamu nezřídka bývá její vlastní muž.
Až když muž přestane existovat:
– fyzicky – zemře,
– v rodině – odejde od rodiny,
– sexuálně – stane se impotentním,
žena si všimne, že věc, kterou považovala za vlastní, se někam ztratila. Kdyby si alespoň nyní žena uvědomila svoje chyby! Obvykle však vzniká sveřepá zloba, obviňování, lítost, touha po pomstě a tak dále. Svoje chyby žena uzná zřídkakdy. Dnešní žena bojuje o své místo v životě. Bojuje a prostředky si nevybírá. Může i zvítězit, ale jaký smysl má vítězný jásot na troskách bez života? Muže si zpět už nevybojuješ. Toto tvrzení vyvolává různé reakce. Většina žen je naladěna kategoricky – muž je přece dospělý člověk, dostává své, a když ne, tak si za to může sám. Ženy, vyvrátit vám to nemohu. Ale když se řádně zamyslíte a pocítíte skutečnou touhu poznat opravdovou lásku pravého člověka, vaše přání se splní. A pak budete souhlasit, že byla řečena pravda. Když žena miluje v první řadě muže, otce svých dětí, jejich děti nemohou být nemocné.
Žena, která umí správně myslet, napravuje chyby, které udělala její matka a tchyně. Muž, který umí správně myslet, si na to umí počkat a ze své strany odpustit matce, stejně jako tchyni a ženě. Muž se zlobí jedině tehdy, když nemůže jít v životě dál. Dál nemůže jít tehdy, když mu nestačí síly.
ZDROJ SÍLY SE NACHÁZÍ V SRDCI ŽENY.
Zdroj: MUDr. Luule Viilma – Odpouštím si
